Následující text jsme převzali od naší spolupracovnice Jany Novákové z jejího blogu. Jana připravuje pro Zelenou domácnost směsi semínek lučních rostlin, věnuje se navrhování přírodních zahrad a sem tam sepíše i nějaké postřehy a zkušenosti z praxe.
Vídáme je leckde kolem sebe … tu v borovém lese, tu na zahradě, nebo i v městském parku. Zajímavé rostliny, které vypadají jako z jiného světa. A nebo aspoň odněkud z dalekého severu… Lišejníky…
Lišejníky jsou složené organismy. Jejich tělo se jmenuje stélka (thallus) a skládá se ze dvou organismů – houby (většinou vřeckovýtrusé) a řasy nebo sinice. Tyto dva organismy spolu žijí tak blízko, že vypadají jako jeden. Vyskytují se ve stále stejné kombinaci houba – řasa, a tvoří tedy jednotný celek, druh lišejníku.
Vlákna houby (tzv. hyfy) jsou to, co určuje tvar lišejníku, čerpají pro něj vodu a v ní rozpuštěné minerální živiny a chrání řasu nebo sinici schovanou uvnitř vláken. Ta tvoří fotobiotickou složku lišejníku – stará se o výživu. Houba nemůže dlouhodobě existovat sama o sobě, bez řasové složky. Naopak většina řas může žít i samostatně.
Protože houbová složka je to, co určuje tvar lišejníku, je systematické třídění lišejníků založené na jejích znacích:
- Lišejníky korovité – stélka je pevně přirostlá k podkladu, nejde ji oddělit (např. lišejník zeměpisný – Rhizocarpon geographicum)
- Lišejníky lupenité – stélky jsou ploché, na podkladu „leží“ a jsou k němu připojené rhizinami (něco jako kořínky) (např. terčovky – rod Parmelia)
- Lišejníky keříčkovité – stélky pentlicovitého nebo trubičkovitého tvaru jsou vzpřímené a k podkladu jsou přichycené jen na jednom místě (např. dutohlávky – rod Cladonia)
Jak se lišejníky rozmnožují:
Vegetativně
- fragmentací (rozpadáním) stélky hlavně za sucha, když je křehká
- sorediemi – to jsou zrníčka složená ze shluku řas opletených houbovými vlákny, vznikají uvnitř stélky a po jejím narušení vypadávají ven jako prášek, který se šíří větrem nebo vodou
- izidiemi – drobnými výrůstky na povrchu lišejníku, které se odlamují
Generativně (výtrusy) se rozmnožuje jen houbová složka. Ta si pak na novém stanovišti musí najít svou spřátelenou řasu. Houbová složka tvoří dva druhy plodnic:
- Perithecia jsou většinou oblé útvary ponořené ve stélce, vidíme je jako drobné tečky na povrchu
- Apothecia jsou nápadné terčovité, čárkovité, hvězdicovité nebo polokulovité útvary
Co potřebujeme ke sběru lišejníků v terénu, pokud nás fakt zaujmou: silnější nůž, dláto, kladivo, papírové sáčky ev. noviny na balení, tužku, lupu.
Význam lišejníků
Když se řekne lišejník, představíme si severské kraje a soby, kteří se na něm (hl. rod Cladonia) pasou.
Od středověku se používají k léčení zejména plicních chorob (důlkatec plicní – Lobaria pulmonaria, větvičník slívový – Evernia prunastri, pukléřka islandská – Cetraria islandica – ta je dodnes součástí některých bylinných směsí, např. Tatranská bylinná směs, čaj Islandský vánek…).
Námořníci pukléřku mleli a přidávali do mouky, aby ji ochránili před červy.
A jak na zahradě? Vadí?
Občas někde čtu, že lišejníky
- berou stromu výživu a větve pod nimi schnou
- omezují růst letorostů do délky
- žije v nich všelijaká škodlivá havěť
- ale aspoň ukazují, že zahrada je v čistém prostředí
A jak to je?
- Brát výživu nemohou, vodivá pletiva jsou uvnitř větví a lišejník je uchycený na povrchu. Ovšem logicky více prosychají staré stromy, na kterých za ta léta mohlo narůst více lišejníků.
- Přírůstky jsem neměřila, nevím. Osobně si myslím, že je to jako u 1. Staré stromy mají kratší přírůstky atd. atp. …
- Ano, všelijaká havěť se v nich schovat může. Ta vítaná i ta, kterou nevidíme moc rádi.
- Lišejníky jsou opravdu známé jako ukazatelé kvality životního prostředí (bioindikátory). Provazovky (Usnea) v oblastech s čistým ovzduším splývají z větví, důlkatec plicní roste na borce listnatých stromů (hlavně buku a javoru klenu) v přirozených lesích, takže tyto druhy jsou u nás už dosti vzácné. Ale naopak některé lišejníky ve znečištěném ovzduší prospívají dobře. Terčovka bublinatá (Hypogymnia physodes) indikuje „kyselé“ plyny v ovzduší (třeba SO2). I na betonových plochách ve městech často roste misnička zední (Lecanora muralis). Nápadný žlutý terčovník zední (Xanthoria parietina) je rovněž v lidských sídlech častý.
Lišejníky jsou obdivuhodné dlouhověké organismy, které mohou žít i v extrémních podmínkách.
Autorka textu: Jana Nováková
Další Janiny texty si můžete přečíst na jejím blogu Janiny zahrady.
Úvodní foto: pixabay.com
Komentáře jsou zamknuty.