V přírodě je voda „skladovaná“ v jezerech, tůních a pak také v půdě, rostlinách a ve vzduchu. Pro přírodní zahradu je ideální, když budeme tyto principy kopírovat nebo napodobovat. Vodu, která dopadne na náš pozemek, můžeme rozdělit na tu, co svedeme do nějaké nádrže a později využijeme, a na tu, co ji zadržíme přímo v půdě. Zadržování vody v půdě je trochu komplexnější záležitost a vyžaduje více plánování a příprav, když je ale hotovo, pracuje za nás už jen příroda a gravitace. Pokud tedy chcete, aby byla vaše zahrada odolnější vůči suchu a dešťová voda nekončila zbytečně v kanalizaci, čtěte dál a třeba najdete v následujícím textu inspiraci i pro ten svůj „malý“ kousek přírody.
Zadržování vody v půdě
Kvalitní půda plná organického materiálu v sobě zadržuje dostatek vláhy a živin, které si pak rostliny mohou odebírat dle potřeby. Taková půda funguje jako houba a to, že je zdravá, se pozná i na její struktuře.
Kvalitní půda a mulč pro její ochranu
Voda vázaná v půdě se na rozdíl od umělé či přírodní nádrže tak snadno nevypařuje. Klíčem k zadržování vody je obsah organického materiálu. Díky organické hmotě (tedy humusu) se v půdě zadržuje potřebná vlhkost, vlhkost zvyšuje úrodnost, skladují se živiny, bují půdní život a organická hmota půdu zároveň kypří.
Jak takovou půdu ochránit? Zapomeňte na odhalenou zeminu, v létě rozžhavenou sluncem a téměř bez života. Pokud chceme, aby půda nedegradovala, musíme ji ochránit, k čemuž se skvěle hodí mulč.
Správný mulč tvoří pokrývku záhonků (ale i cestiček nebo dalších míst v zahradě), která slouží především k tomu, aby se půda zbytečně nevysušovala a aby zadržovala více vláhy. Mulč chrání i půdní bakterie a živočichy před přehříváním, protože vytváří příjemné mikroklima. Mulč zároveň brání růstu plevelů, takže vám ušetří spoustu práce. Pokud je mulč tvořený přírodním materiálem, přináší rostlinám navíc další živiny, protože ten se na záhonku postupně rozkládá. Mulč zabrání tomu, aby se po dešti tvořila na povrchu krusta a později takové ty typické nepěkné půdní praskliny. Organický mulč vsákne dešťovou vodu a nenechá ji odtéct, je ale také prevencí větrné eroze a zmírňuje kolísání teplot na povrchu půdy (v zimě i v létě).
Více o mulči, jaké jsou druhy mulče a jak ho aplikovat, se můžete dočíst v samostatném textu zde.
Biouhel
Nejčastěji jde o zuhelnatělé dřevo a vyrábí se procesem spalování s omezeným přístupem vzduchu. Je to způsob, jak navázat uhlík do půdy. Biouhel půdu provzdušňuje, díky pórovitosti zadržuje velké množství vody, je také zásobárnou živin, které se z něj nevyplavují, ale uvolňují se postupně. Biouhel můžeme přidat do kompostu a nechat ho nasáknout živinami nebo vložit přímo na místo pěstování do země.
Dřevo a německá kopa
Mrtvé dřevo do sebe nasává vodu a potom ji uvolňuje do svého okolí. Kde je dost mrtvého dřeva, tam je přirozeně vlhčeji. Toho lze využít nejen šikovným umístěním mrtvého dřeva (klády, špalky apod.) do zahrady, ale s touto vlastností pracuje také takzvaná německá kopa neboli kopečkový záhon. Základem této kopy jsou dřevěné klády a větve, na nich je další středně hrubý rostlinný materiál a nakonec vrstva zeminy, která by měla být, podobně jako běžné záhony, pokryta mulčem. Na této kopě pak můžete poměrně snadno pěstovat různé plodiny.
Hustá výsadba a rostlinná společenství
Zastíněná půda snižuje ztráty vody v důsledku vypařování. Stín, podobně jako mulč, snižuje teplotu povrchu půdy. Pokud zvolíme vhodné společenství rostlin, ty se mohou zastiňovat navzájem a snižovat tím ztráty vody. Můžeme počítat se stromovým, keřovým a bylinným patrem, jak je tomu ve zdravém lese. Ale i v rámci bylinného patra můžeme mít několik úrovní, které si vzájemně prospívají – některé květiny se vysévají mezi plodiny cíleně jako ochrana před škůdci. Nízké plazivé rostliny fungují jako živý mulč.
Rostlinám se téměř vždy daří ve společenství (pokud jde o správnou kombinaci), protože jednotlivé druhy si vyměňují nadbytečné živiny a distribuují si látky i na delší vzdálenosti.
Luční společenství
Jedním z příkladných a udržitelných společenstvích rostlin, které si můžeme poměrně snadno na zahradě vytvořit, je i louka. Louka je často porovnávána s krátce střiženým trávníkem, protože zatímco trávník potřebuje pravidelnou vydatnou zálivku a moc vody nezadrží, povrch půdy na louce není díky vyššímu porostu tolik zahřívaný, nedochází tedy k tak velkému odparu a kořeny lučních rostliny zasahují navíc hlouběji než kořeny trávníku.
Podobné srovnání lze použít u rostlin vhodných a nevhodných pro dané podnebné pásmo. Vhodnější jsou ty, které jsou přizpůsobeny množství dešťových srážek a dokážou s poskytnutou vodou lépe hospodařit. To ale souvisí i s tím, jak je rozmístíme do prostoru zahrady.
Následující ilustrace pěkně dokumentuje, proč je běžný anglický trávník s krátkými kořeny (na obrázku úplně nalevo) trvale neudržitelný:
Terénní úpravy pro zadržení vody
Sklon terénu a různé terénní nerovnosti dokážou ovlivnit, kolik vody na pozemku zůstane a kolik se postupně odebere spádem (vlivem gravitace) do nižších poloh. Voda se po dopadu na povrch přirozeně pohybuje směrem dolů a zároveň se vsakuje. To můžeme ovlivnit vytvořením terénních překážek.
Svejl je takový oblý příkop, který kopíruje vrstevnici. Na spodním okraji svejlu je navíc ještě násyp z vykopané hlíny, který příkop „obejme“ a zvětší objem zachycené vody. Srážky zachycené ve svejlu se po dešti pomalu uvolňují do místa pod svejlem, kde vzniká podzemní zásobárna vody. Na tomto místě je nejlepší sázet stromy nebo keře. Do příkopu je naopak dobré naskládat materiál, který umožní rychlejší průsak. Pokud uděláme několik svejlů na svahu pod sebou, voda jen tak nesklouzne po povrchu, ale podpoří život v půdě a dodá potřebnou vlhkost kořenům rostlin.
Povrchové retenční nádrže a dešťové záhony
Obce nechávají retenční nádrže budovat jako ochranu při přívalových deštích. Povrchové retenční nádrže se svým vzhledem dost liší, může jít o vybetonované „bazénky“, zatravněné nádrže, ale také o přírodě blízké protipovodňové opatření s nádrží a mokřadem. Třetí typ najdete například u města Uherský Brod u řeky Olšavy.
V menším měřítku lze na zahradě využít takzvané dešťové záhony. Jsou to místa mírně pod úrovní terénu, do kterých je díky sklonu terénu nebo drenáží svedena dešťová voda z okolí. Tyto záhony lze osázet květinami, kterým nevadí nárazové větší zamokření půdy. Půda v záhonu by měly být propustná, aby se voda během několika dní vsákla nebo vypařila (uvádí se 3-7 dní). Nově vysazené rostliny budou potřebovat zpočátku trochu péče, až se ale zakoření, měly by být bezúdržbové. Dešťový záhon je něco mezi tůňkou a běžným květinovým záhonem. Pokud máte na zahradě místo, které je často podmáčené, může to být skvělé řešení, jak ho využít. Může jít ale o úplně nové místo, do kterého prostě jen svedete přebytečnou vodu z pozemku. Pokud svádíme do záhonu vodu ze střechy, plocha takového záhonu by měla být cca 20 % výměry střechy.
Do dešťového záhonu můžeme vysadit kosatce, puškvorce, různé trávy, vrby…rozhodně je z čeho vybírat a tento záhon může být funkční okrasou celé zahrady.
Jímání dešťové vody v přírodních i umělých nádržích
Díky zalévání dešťovou vodou nejen, že ušetříme, ale dešťovka je pro rostliny také vhodnější z hlediska složení. Jde o měkkou vodu (s nízkým obsahem minerálů), která neobsahuje chlor jako voda z vodovodu, což rostlinám vyhovuje. A tuhle vodu můžeme mít téměř zadarmo. Je škoda nechat ji odtéct ze střechy do kanálu!
Sudy a jiné venkovní nádrže
Nejjednodušší způsob, jak zadržet dešťovku, je svod z okapu, který je napojený na venkovní nádrž. Tyto zásobníky můžou mít vývod s kohoutkem, na který se napojí hadice na zalévání nebo se z něj voda napustí do konve. Pokud máte zahradu na vyšší úrovni terénu než nádrž, můžete do práce zapojit i čerpadlo (prodávají se i speciální sudová čerpadla).
Na okapové roury se vyrábějí klapky, které lze za deště vyklopit, a když je nádrž plná, tak klapku zase zavřít. Pokud napojíme více nádrží za sebe, budou fungovat jako spojené nádoby a naplní se všechny do stejné výšky. Před zimou je potřeba nádrže vyprázdnit, nebo dovnitř vložit objekt, který bude kompenzovat roztažnost ledu (např. prázdné otevřené PET lahve).
Pokud nechcete kupovat žádnou novou nádobu, můžete zkusit sehnat například IBC barel z druhé ruky, starou vanu, které zašpuntujete odtok, nebo nějaký bazarový sud. Nedoporučují se věci, které jsou zevnitř natřené barvou neznámého původu, protože mohou obsahovat jedovaté látky.
Dešťovku můžete jímat nejen z domu či chaty, ale také z menších staveb jako třeba z garáže nebo kurníku.
Pozor, každá nádrž na vodu by měla být zajištěná proti utopení volně žijících zvířat, voda je bude lákat a nádrž bez postupného přístupu se pro ně může stát smrtící pastí. Na hladinu můžete položit záchranný plovák, nebo prostě vše přikrýt poklopem.
Podzemní nádrže na dešťovou vodu
Akumulační nádrže na dešťovou vodu se vyrábějí v různých velikostech a tvarech, výrobci a prodejci nabízejí také kalkulačky, pomocí kterých si můžete spočítat potřebnou velikost.
Podzemní nádrž je projekt, který už není tak laciný jako přisunout sud pod okap, a využívá se proto pro jímání většího množství vody. Zároveň může jít o projekt, kdy využíváme vodu i zpětně pro domácnost (splachování, praní apod.). V zimě, pokud nasněží, se může nádrž na vodu naplnit i roztátým sněhem. Pokud chceme vodu jímat pod zemí celý rok, je potřeba, aby byla nádrž uložena do nezámrzné hloubky – minimálně 0,8 metru pod úrovní terénu.
Do podzemní nádrže lze jímat i vodu z vybetonovaných částí pozemku (chodníčků, dvorků apod.), když si necháte v terénu vytvořit kanálek a svod.
Nádrže ve sklepě
Nádrže lze umístit i do sklepa, pokud to váš dům umožňuje. Čerpadlem pak vodu vyvádíte na zahradu.
Jezírko či tůňka
Pokud máte na zahradě jezírko, tak to postupně vysychá a rostliny vodu „vypijí“, takže je potřeba ji jednou za čas doplnit. Voda přímo z vodovou není pro prostředí jezírka vhodná, je nutné nechat chlor „vyprchat“, ale nejlepší způsob doplnění jezírka je samozřejmě dešťovou vodou. Můžete mít okapní rouru svedenou přímo do jezírka a nemusíte se o nic starat. Jezírko může být i malé, ale třeba i větší koupací. Každé by mělo být (stejně jako jiná nádrž) zajištěné proti utopení zvířat (pozvolný výstup nebo záchytné molo apod.).
Tůňka je takové zjednodušené jezírko. Dobře se tvoří tam, kde už je vlhčeji (zamokřený pozemek). Je totiž vhodné, aby byla tůň alespoň částečně naplněna vodou po většinu roku a vysychala jen třeba jednou v roce na několik týdnů.
Jak si vybudovat tůňku? Stačí vyhloubit přiměřeně mělkou díru a máme hotovo. Voda se do tůně bude přirozeně doplňovat deštěm nebo spodními vodami. Tůňka zadržuje vodu sama bez potřeby rybníčkové fólie, pro to se dobře hodí místa s jílovitou půdou. Před samotným kopáním si můžete udělat sondu (zkušební výkop), abyste zjistili, jestli se vám voda na místě začne hromadit. Tůň by měla mít (stejně jako jezírko) pozvolně se svažující břehy. Tůně se ničím uměle neosazují a jejich vývoj je nechán na přírodě, musí se jen v případě potřeby prohloubit, protože se časem přirozeně zanesou materiálem a rostlinami. Detailněji o tůních si můžete přečíst na tomto šikovném webu.
Zelená střecha
Střechy porostlé rostlinami nejsou u nás v Česku moc rozšířené, je to ale další možnost, jak zadržet vodu na pozemku, a to ihned po dopadu. Zelené střechy jsou vhodnější pro střechy s mírnějším sklonem. Nejběžnější jsou střechy extenzivní, které mají jen nízkou vrstvu substrátu a společenství suchomilných rostlin. Firmy, které se realizací zabývají, mají často už navržené a vyzkoušené systémy a vegetační rohože, kterými střechy osazují. Zelená střecha zadržuje vodu a přirozeně zvyšuje vlhkost ve svém okolí. První kontakt dešťové vody je tedy se zelení na střeše, až pak se dostává do okapu a je svedena do nádrží (sudu, jezírka apod.).
Kdy dešťovou vodu ze střechy nejímat
Pokud máte na střeše ještě eternitovou (azbestovou vláknito-cementovou) krytinu (občas je stále k vidění především na chatách nebo garážích a dílnách), vodu z takové střechy byste neměli používat. Pro jímání vody je nejvhodnější keramická krytina, protože kvalitu vody ovlivňuje nejméně (ve srovnání s kovovou nebo asfaltovou krytinou). Pokud voda prochází skrz zdroje oxidů síry a dusíku, vzniká takzvaný kyselý déšť, který už je pro rostliny škodlivý (pH pod 5,5). Pokud bychom chtěli, můžeme si samozřejmě nechat udělat rozbor jímané vody.
Čím víc zadržíme vody na svém pozemku, tím se zmenšuje riziko povodní nebo komplikací při nárazových deštích. Všiml si toho už i „stát“ a vznikla i odpovídající legislativa. V roce 2021 vzešla v platnost novela zákona, která všem majitelům novostaveb ukládá povinnost zachytávat dešťové vody přímo v místě, kde spadnou, tedy na pozemku. Tuto povinnost lze naplnit i obyčejným vsakováním a také retenční nádrží (nádrž, která vodu zadrží na omezenou dobu a postupně ji uvolňuje).
Pokud ale máte vlastní zahrádku, k zadržování vody na pozemku vás vede nejspíš primárně fakt, že voda a vodní srážky jsou na většině našeho území stále vzácnější. Nejde tedy o zákony, ale o obyčejný selský rozum, kdy si každý z nás může rozmyslet, jestli nechá vodu z pozemku odtéct pryč nebo ji bude šikovně využívat ve prospěch svůj i celé zahrady.
Voda je život, to ví i ten nejmenší obyvatel zahrady. Pokud chcete do své zahrady přinést více života, kromě výše uvedených tipů a opatření doporučujeme také pítka pro ptáky i pro hmyz. Když zaprší, přirozeně se naplní dešťovou vodou a přilákají na zahradu mnoho užitečných zvířat i hmyzu.
Zdroje informací:
Web o mokřadech mokrady.wbs.cz
Kniha Zahrada Gaii Domácí příručka permakultury
Web o biouhlu prauhel.cz
Kniha Kompletní návod k vytvoření Ekozahrady a rodového statku
Plováky proti utonutí malých zvířat koupíte v e-shopu zde
Komentáře jsou zamknuty.